Ještě se koukni a přímo nad tebou visí Remedios a není žádná další, je to dobrý… a po páteři mrazivý dálnice. Ne, fakt nemůžu dostat z hlavy Sto roků samoty, cykličnost času mě děsí a fascinuje zároveň. Všechno se opakuje pouze s malými nuancemi a jednotlivé události se setkávají v drobných mrtvých bodech, kdy se čas jakoby zastaví a časová smyčka se uzavře. Všechno se otáčí v kruzích, slunná odpoledne vyvolávají stále ty stejné pocity jako před lety a nedělají nic jiného, než že popírají linearitu plynutí času. Když sedíš na lavičce a uvědomuješ si, že cejtíš to samý jako tenkrát. Jenže teď už svět kolem tebe tvoří jiná jména, jiné povahy, a přesto jsou to ti samí lidé, alespoň v tvejch očích. Stejnými je totiž činí role, kterou v našem životě hrají. Zní to blbě a celkem to podkopává individualitu jedince, ale je to tak. Každý z nás je nahraditelný, i na největší lásku se dá zapomenout a být šťastný s někým úplně jiným, a i když je strašně antiromantický si tohle přiznat, prostě to tak je. A dole bloudila Ursúla Buendía sem a tam.